Kočičí příběh

Povím vám příběh o Marušce a Zrzkovi

Žili lidé v malé roubené chaloupce na kraji vsi a zatoužili mít krom dětí i nějaká zvířata, nejlépe kočky. A tak si řekli, že by si mohli pořídit koťátko. Než se tak stalo, objevila se jednoho dne u auta mňoukající malá kočička, pětibarevná a už u nich zůstala. Našla u nich domov.

Začali jí říkat Maruška. O jejím osudu nevěděli vůbec nic, jak se tam ocitla, zda ji někdo vyhodil z auta, vůbec nic.

Maruška byla milá a přítulná. Jenže postupně tak jako všechny kočky, tak i ona dospěla a zatoužila po kočičích námluvách. A ejhle, koťátka, na prvního máje, krásná, mourovatá, rezatá, podle barev maminky nebo podle barev tatínka.

Z koťátek pak lidem zůstal rezavý kocourek. Zamilovali si ho a těšili se, že bude přítulný, vrnící a milý. Předl rád, to ano, přítulný byl, když chtěl něco k snědku, ale hladit se nechal jen občas a jen na hlavě. Víc nesnesl, hned mrskal ocasem a tasil drápy.

No, byl to venkovní hlídač. Kočky ti lidé měli venku, vedle v kůlně pro ně měli asi tři různé pelíšky, na zemi, pod stropem, se senem nebo se starými teplými svetry, prostě výběr pokojů a ložnic :-). Když bylo teplo, kočky nejraději spaly na okně, kde také měly z teplých svetrů na dřevě pelíšky přímo pod okny.

Zrzek byl nepříjemný nejen na lidi, ale i na svou matku, kočku Marušku. Jak mohl, proháněl ji, vyháněl od jídla, syčel na ni. No i Maruška si občas situaci zavařila sama, neb ho provokovala. A on byl vznětlivý a hned vystartoval. Nepomohlo ani to, že lidé Zrzka nechali vykastrovat, zklidnil a zmírnil se jen trochu.

Jednoho dne se stalo, že milá Maruška zmizela. Lidé ji hledali, volali, obešli asi kilometrový úsek podél silnice, neb si mysleli, že ji nejspíš srazilo auto. Po Marušce ani stopy. Její místo na louce, kam chodila lovit, brzy obsadila jiná kočka. Takže lidem bylo jasné, že Maruška nikde poblíž není.

Zrzek opanoval celou oblast kolem domu, vyhovovalo mu to. I když postupně i on začal možná trošku tesknit. Na druhou stranu měl přehled a klid. A všechno jídlo bylo jen pro něj.

Jednoho dne v podvečer šla maminka vyhodit slupky do kompostéru na zahradě a uslyšela teskné mňoukání. Aha, asi zas nějaká opuštěná kočka, blesklo jí hlavou. Poslouchala, hlas se pomalu přibližoval, pak k ní přihopkala….kočka! Maruška! Po víc než dvou měsících!!

Byla to ona? Maminka se dívala, ani nedýchala, nevěřila svým očím. Je to ona!!!

„Děti! Romane! Hádejte, kdo k nám přišel?!“

Roman se šel ven podívat, skoro nevěřil. V jeho obličeji byl vidět velký údiv a hned za ním radost.

Kocour Marušku hned vyhnal.

Ale děti ji běžely hledat, volaly ji a přinesly ji. Mazlily se s ní, dostala mlíčko a granule doma u kamen, na noc šla pak spát ven na pelíšek pod oknem. Mimochodem její pelíšek maminka vyprala a uložila, stačilo ho jen na půdě najít a přinést. Je zase její.

Tak, to je krásné shledání, ale co teď? Bude následovat to, co předtím? Že se zas budou rvát a syčet na sebe, kocour bude kočku prohánět a ona se zas možná ztratí? Kam vlastně šla? Odešla dobrovolně? Nebo ji někdo vzal a odvezl? Nebo ji někdo (třeba i omylem) zavřel u sebe doma ve sklepě nebo na půdě nebo na chalupě?? Nevím, nevím, nevím, nevím.

Každopádně co bude dál? Dál se budou nesnášet? Dál budou lidé honit kocoura se smetákem, když kočku bude prohánět?

Maminka veterinářka vsadila na bylinné preparáty Energyvet. A vzhledem k tomu, že oba, kocour i kočka jsou nervózní a napjatí, tak oba dva od té doby (už je to třetí týden) dostávají Gynevet, k posílení empatie, „obroušení hran“ a zklidnění.

Mimochodem Gynevet současně podporuje odolnost kůže vůči vnějším parazitům, což se taky velmi hodí, protože oba mají na těle několik vydrbaných míst bez srsti, se strupy, po klíšťatech.

Gynevet je dobré dávat dvakrát denně, dvě kapky každé kočce. Přiznám se, že zvládám dávat jen 1x denně a tudíž jsem nevěděla, jaký můžu čekat efekt.

Po víc než dvou týdnech vám můžu říct:

Klíšťata kočky nemají, maximálně jedno, dvě, strupy se jim hojí, další místa si nevydrbávají a nevykusují.

A empatie? Podívejte se sami 🙂

Dokonce zvládnou ležet spolu na okně, vedle sebe.

Možná si i trochu chyběli, možná trochu zmoudřeli, možná bylinky čarují.

Každopádně kočičí příběh končí tak, že máme opět naše dvě kočky, Marušku a Zrzka.